Joe „Stapes“ Stapleton je pro mnohé fanoušky synonymem pokrového komentování, humoru a živých přenosů z největších událostí. V rozhovoru s Olivií však nejde o klasickou rekapitulaci kariéry ani o rozbor velkých turnajových momentů. První epizoda podcastu Unhinged totiž staví na uvolněné konverzaci, ve které se poker mísí se stand-upem, cestováním, Hollywoodem a velmi otevřenými přiznáními o úzkosti. Stapleton ukazuje, že i člověk, který roky baví publikum, může uvnitř fungovat v neustálém napětí. Právě tento kontrast dělá rozhovor zajímavým.
Stapleton v úvodu působí přesně tak, jak ho fanoušci znají – rychlý, ironický a připravený otočit každou situaci na vtip. Postupně se však debata dostává mnohem hlouběji. Hovoří o tom, že mimo poker a komedii je podle vlastních slov „velký dobrák“, který má rád jednoduché věci, videohry, filmy, jídlo, zábavu a lidi. Zároveň přiznává, že mu velmi záleží na tom, co si ostatní myslí, i když mnoho lidí tvrdí opak.
Úzkost jako součást života
Jednou z nejsilnějších témat celé epizody je Stapletonova úzkost. V rozhovoru přiznává, že navzdory tomu, že navenek může působit klidně, ve skutečnosti funguje s velmi vysokou mírou vnitřního napětí. Říká, že právě tato hypervnímavost mu pomáhá číst místnost, lidi a situace okolo sebe. Umí si všimnout konfliktu u vedlejšího stolu, napětí mezi lidmi nebo drobných detailů, které jiným uniknou. Zároveň však přiznává, že je těžké být takto neustále zapnutý a přítomný.
Tato část rozhovoru přirozeně přechází do tématu stand-upu. Stapleton popisuje, že poprvé se na pódium dostal díky Bobbymu Leemu, který ho prakticky dotlačil ke vystoupení v Comedy Store. Místo velkého triumfu přišel šok – na pódiu prý téměř „vypnul“ a po tomto zážitku se ke stand-upu nevrátil přibližně sedm let. Později našel větší jistotu až v Londýně, kde mu prostředí i fakt, že už působil na Channel 4, dodaly více sebevědomí. I po letech však přiznává, že tréma před vystoupením úplně nezmizela.
Moment, který změnil jeho pohled na kariéru
Pokud má rozhovor jeden výrazný kariérní vrchol, je jím vzpomínka na Norma Macdonalda. Stapleton říká, že v pokeru zažil mnoho velkých momentů, procestoval svět a pracoval na akcích, které by samy o sobě stačily na silný příběh. Když však přijde řeč na stand-up, jeho největším milníkem je právě spolupráce s Macdonaldem. Tour s jedním z nejuznávanějších komiků označuje za moment, který mu dává jistotu i v případě, že by už v komedii nikdy nedosáhl ničeho většího.
„Vybral si mě,“ říká Stapleton v rozhovoru jednoduše, ale s velkou váhou. Pro něj to znamená, že člověk, kterého považuje za jednoho z nejvtipnějších lidí vůbec, mu důvěřoval natolik, aby ho vzal jako svůj support act. Zmiňuje společné cestování, psaní vtipů i hodiny strávené spolu mimo pódium. Není to jen historka na efekt, ale moment, který vysvětluje, proč stand-up pro Stapletona není vedlejší aktivita vedle pokeru. Je to druhý svět, ve kterém si musel respekt vybudovat úplně jinak.
Poker, hranice humoru a komentátorská zodpovědnost
Rozhovor se přirozeně dotýká i toho, jak náročné je být vtipný v živém pokrovém vysílání. Stapleton přiznává, že humor při komentování je tenká hranice. Na jedné straně má být zábavný a pohotový, na druhé straně si musí dávat pozor, aby se vtip nestal zbytečně osobním nebo krutým. Zmiňuje situace, kdy se po vysílání hráči ozvali, protože se jich některá poznámka dotkla. V některých případech uznal, že zašel příliš daleko.
Zajímavé je i jeho dnešní pravidlo při komentování. Stapleton říká, že pokud si dělá z někoho žerty, snaží se cílit pouze na věci, které jsou volbou daného člověka – oblečení, účes, doplňky nebo něco, co řekl. Nechce útočit na tělesné znaky nebo věci, které člověk neovlivní. Otevřeně přiznává i to, že v minulosti by některé poznámky o hráčkách dnes už neřekl stejným způsobem. Právě tato sebereflexe dělá z rozhovoru více než jen zábavné vyprávění.
Hollywood, cestování a život, který si neuměl představit
Stapleton v epizodě přidává i několik příběhů ze světa mimo poker. Zmiňuje první hollywoodské party, zvláštní situace v Las Vegas i pokrové hry u známých osobností. Nejde však jen o laciné jmenování slavných jmen. Spíše ukazuje, jak daleko ho práce v pokeru a zábavě dostala od života, který znal jako mladší. V jednom okamžiku říká, že kdyby jeho patnáctiletému já někdo řekl, jak bude jeho život vypadat o pár desetiletí, možná by byl tehdy méně nešťastný.
Zároveň však přiznává únavu z neustálého cestování. Poker mu otevřel svět a změnil jeho pohled na jiné země i kultury, ale po letech v letadlech a hotelech cítí, že by si dokázal představit zůstat déle na jednom místě. Říká, že nejdelší čas bez letu za posledních přibližně 15 let byl jen několik týdnů. I proto má rozhovor zvláštní bilancující atmosféru. Stapleton stále působí jako člověk v pohybu, ale už ne jako někdo, kdo chce být v pohybu za každou cenu.
Co ho čeká dál?
V závěru rozhovoru Stapleton zmiňuje EPT Monte Carlo, high roller turnaje, high stakes cash game i možná stand-up vystoupení během léta v Las Vegas. Nemluví o velkém finálním plánu ani o dramatickém restartu kariéry. Spíše naznačuje, že by rád našel prostor i pro věci, které kvůli pokrovému cestování nemohl naplno rozvíjet. Zmiňuje herectví, televizi a komediální projekty, ale zároveň velmi otevřeně přiznává, že herectví je samostatné řemeslo, které nechce zlehčovat.
Celá epizoda Unhinged tak funguje jako pohled na čas plný změn. Není to jen rozhovor s komentátorem, který roky bavil pokrové fanoušky. Je to i příběh člověka, který se učil žít s úzkostí, přežil tvrdý start v stand-upu, našel respekt u Norma Macdonalda a přes poker se dostal do světa, který mu otevřel hlavu. Největší síla rozhovoru je v tom, že Stapleton nemusí nic předstírat. Stačí, že vypráví – a divák velmi rychle pochopí, proč jeho hlas v pokeru zanechal tak výraznou stopu.
Zdroje - YouTube, Flickr/PSLive
